Zdemolované auto byl na první pohled Klářin červený Nissan. Na silnici u něj policie něco vyměřovala. Potom jsem už uviděl jen odjíždějící sanitku a pohřebák, který se objevil za ní. Někdo mi položil ruku na rameno, snad starosta, a řekl: „Henry, ulítlo jí to v zatáčce zrovna tam, kde roste ten starej strom. Je mi to moc líto.“ Podíval jsem se tím směrem. Stál tam krásný obrovský kaštan, podivně vyrostlý z příkopu. Tyčil se nad vší tou zkázou, jako nechtěný pán našich osudů.
Zavřel jsem oči před vší tou hrůzou a nechtěl je otevřít. Někdo mi zaklepal na rameno. Nepřítomně jsem se otočil. Stála tam policistka a vysvětlovala mi úřední postup. Moc jsem ji nevnímal, podepsal nějaké papíry, a odmítl doprovod domů. Pak jsem jel zpátky na farmu. Čím jsem byl blíž, tím jsem jel pomaleji. Myslel jsem na Pavlínku, které právě končí film a začne se zajímat o svou večeři a maminku. Když jsem přijel na dvůr, vypnul jsem motor a zůstal sedět v autě. Pavlínka vyšla ze dveří, a pak se rozeběhla k autu, otevřela dveře u spolujezdce, podívala se na mě a zeptala se: „Tatínku, kde je maminka?“
Vzal jsem ji do náručí a odnesl dovnitř. Najednou jsem měl pocit, jako bych se přepnul na autopilota, který potlačuje mou vlastní bolest a navádí mě jen na Pavlínku, i když jsem byl sám napjatý jako struna.
„Nejdřív si dáme pizzu, a pak ti všechno povím,“ řekl jsem jí. Musel jsem získat trochu času a něco rychle vymyslet. Naštěstí mě poslechla, snědla pár kousků a já jsem mezitím uvařil čaj. Zapálil jsem oheň v krbu a sedli jsme si k němu. „Pamatuješ, jak jsme se spolu dívali na kolouška Bambiho?“
„To bylo moc hezký, až na to, když mu umřela maminka.“
„To je pravda, ale on na ni pak moc rád vzpomínal, všechno zvládl a vyrost z něj Velký kníže lesa, jako byl jeho tatínek. Víš, Pavlínko a nám se zrovna dneska něco takového stalo s maminkou.“
„Maminka je zabitá?“
„Ano, zabila se v autě.“
„A ty budeš teď můj Velký kníže lesa a budeš mě chránit?“
„Ano, to budu.“
A bylo to alespoň venku, bez zbytečného lhaní, že maminka někde spinká. Pavlínka sklonila hlavu, když ji zvedla, měla oči plné slz a třásla se. Na tohle prostě neplatí žádný návod. Objal jsem ji a snažil ukonejšit, i když jsem sám měl na mále.
Když se mi pak Pavlínku podařilo po dlouhé době uspat, šel jsem k sobě do pracovny. Chvíli jsem jen zíral do zdi. Autopilot přestával fungovat. Pak jsem se podíval na fotku na stole. Já s Klárou v Paříži! Chvilku jsem necítil vůbec nic. A pak to přišlo, vybuchl jsem v nekontrolovatelný pláč. Už nikdy! Nikdy s ní nikam nepojedu. Nikdy ji už nevezmu ani za ruku. Otevřel jsem skříňku, vyndal lahev whisky a zhluboka se napil. Vysunul jsem zásuvku s léky a začal štrachat co máme nejsilnějšího. Bylo toho dost, abych se už neprobudil do tak mizerné reality. Jenže v tu chvíli se mi naštěstí ten autopilot zase zapnul. Zavřel jsem zásuvku i láhev a šel se podívat na Pavlínku. Spala a držela medvídka. V ten okamžik mi bylo jasné, že můj další život bude jen ona.
Rio de Janeiro, 21. července 2022
Je horké odpoledne a já znovu stojím poblíž železných vrat u věznice Bangu na okraji Ria. Čekám tu na advokáta s povolením k návštěvě. Už vidím, jak seňor doktor Fabel parkuje na vyhrazeném místě podél zdi věznice. Má stejné BMW jako makléř Srázný. No vida, asi značka úspěšných mužů. Vystupuje, mává na mě a významně si poklepe na aktovku. Takže povolení k návštěvě asi máme. Podávám mu ruku a advokát hned stiskne zvonek u okénka, kde jsem já už jednou pohořel. Řekne dovnitř pár vět, zamává papírem a dveře v bráně se se skřípěním otevírají.
Za nimi mě jako uvítání čeká podrobná osobní prohlídka. Doktor Fabel pokládá aktovku na pás k rentgenu zavazadel, zatímco já projdu bezpečnostním rámem, za kterým mi vrátí telefon a osobní věci. Jdeme dlouhou bezútěšnou chodbou, zatímco mi advokát říká: „Vaši dceru jsem už včera navštívil a mám od ní podepsanou plnou moc. Zálohu jsme také v pořádku obdrželi, takže můžeme začít. Paulina se na vás moc těší, myslím, že potřebuje trochu povzbudit. Taky ji budete asi muset opatřit nějaké věci. Má jen to v čem ji odvedli.“
Stráž nám otevírá dveře do návštěvní místnosti, která nepůsobí o mnoho lépe než chodba. Mezi oprýskanými zdmi stojí řada boxů s plexiskly, které slouží jako hovorny. Stráž nám ukáže na jeden z nich s číslem šest. Posadíme se na rozvrzané židle a čekáme.
Za boxem se otevřou dveře a stráž přivádí Pavlínku. Snaží se o úsměv, ale temné kruhy pod očima prozrazují, že je nešťastná a vyčerpaná. Zdá se, že i trochu kulhá. Stráž ji sejme pouta a Pavlínka se posadí proti nám, podívá se na mě a vydechne: „Tati.“
„Pavlínko,“ vyhrknu, „všechno bude zas dobrý, včera jsem byl u konzula. Proč proboha kulháš?“
Pavlína jen mávne rukou: „To nic, utrhli mi podpatky, jestli něco nemám v lodičkách, a zpátky už se s nimi nějak neobtěžovali, a k Baťovi mě taky nevzali.“ Zdá se, že ji humor nepřešel, ale jinak vypadá hrozně. Advokát měl pravdu, má na sobě nějaký kostýmek z práce, kterému už chybí pár knoflíků, má natržený rukáv a je na něm několik fleků. Vlasy má nemyté a na tváři nějakou vyrážku. Cítím, jak brunátním.
Obracím se na advokáta a třese se mi hlas: „Slyšel v téhle pevnosti už někdo o lidských právech?“
„Budeme si stěžovat, nebojte,“ snaží se mě uklidnit advokát.
„Potřebuješ něco přivézt, Pavlínko?“ zeptám se.
Ta se jen trpce usměje: „Asi všechno, tati. Mám jen to, co vidíš.“
„Dobře, pan doktor mi to pomůže zařídit.“
„Já jsem zatím na cele sama, ale možná mě přestěhujou na hromadnou ženskou celu. Toho se strašně bojím,“ sděluje mi rychle Pavlína a proplétá si nervózně prsty.
Vidím, že si doktor Fabel všechno urputně zapisuje a zatím nic neříká, pak zvedne oči od papíru a zeptá se: „Seňora Paulina, v policejním protokolu stojí, že u vás v apartmánu našli při domovní prohlídce crack. Věděla jste o něm?“
„Proboha ne. Vůbec netuším, jak se k nám dostal. Našli ho ve Fábiově pracovně.“…
*
Pavlína nacpala Fábia do taxíku, který zastavil před agenturou. „Avenida Atlantica 55,“ sdělila řidiči adresu jejich rezidence poskytnuté agenturou. Fábio si vedle ní rezignovaně sedl a třásly se mu ruce.
„Tak řekneš mi konečně, o co jde?“ zeptala se naléhavě Pavlína, jakmile vyjeli.
„Amigos,“ řekl tiše Fábio.
„Jaký amigos, proboha,“ vybuchla Pavlína.
„Amigos dos amigos, přátelé přátel, chceš-li, nebo drogový gang, kartel nebo co já vím co ještě.“
Zdálo se, že taxikář při vyslovení jména gangu lehce znervózněl. „A co ty s nima máš?“ pokračovala v neúprosném výslechu Pavlína, která chtěla každý problém vždycky co nejdříve vyřešit.
„Pamatuješ na Marca?“
„Ten grafik, co s náma dělal minulou kampaň?“
„Jo, našel jsem mu crack, asi v tom jel už dlouho.“
„A co je s ním? Už jsem ho pár dní neviděla.“
„To jsem právě chtěl zjistit, není nikde a mobil nebere. Hledal jsem ho přes pár známejch a někdo mi řek, že ho zlákali Amigos, aby to svinstvo prodával, že to bude mít od nich grátis.“
„A ty ti dali tuhle nakládačku? “ lekla se Pavlína a ukázala na jeho nateklý monokl.
„Asi. Já vůbec nevím, kdo to byl, vlezli ke mně do auta, vyhodili mě z něj za městem a odjeli s ním.“
„My už nemáme náš Volkswagen?“
„Ten máme, jel jsem jiným autem.“
„Hm, a co ti vůbec řekli?“
„Sežeň prachy nebo… a pak už jsem letěl na asfalt,“ zašeptal Fábio.
„Fábio, jakým jsi jel autem a co je to za prachy, co máš sehnat?“
„Já ti to všechno doma vysvětlím.“
Taxi už jelo po Avenida Atlantica, která se táhne kolem známých pláží. Oba ale ten pohled dnes netěšil a tiše seděli seděli zahleděni každý do svých myšlenek. Proto ani nezpozorovali, že se jich po celou dobu drží hned několik vozů.
„Jsme na místě, seňoro,“ ozval se taxikář. „37 reálů, prosím,“ dodal. Pavlína mu podala dvě bankovky a mávla rukou na znamení, že je to OK.
Když chtěli vystoupili z taxíku, zjistili, že je zepředu i zezadu blokují nějaká auta. U boku zase zastavila dodávka, ze které vyskákalo policejní komando. A než se zorientovali, mířilo na ně hned několik pušek. Policisté křičeli: „Oba vystupte, lehněte si na zem a dejte ruce za záda.“
Když to udělali, dva z nich přiběhli k Fábiovi, nasadili mu pouta a vlekli ho k prvnímu autu. Pavlína nestačila ani zaprotestovat, když ji prohledávali. Pak ji dva chytli v podpaží a postavili. Před ní stál muž v civilu, ukázal svůj služební průkaz a strčil jí pod nos povolení k domovní prohlídce…
*
Před luxusní vilou se u bazénu pohupuje stará indiánská houpací síť, která jako by sem nepatřila. U bazénu polehává tmavovláska v bikinách a usrkává svou caipirinhu. Je to Luciana Rossetto, bývalá Miss Rio, jejíž půvaby teď patří privátně k této dvoupatrové vile, z jejíž terasy byste mohli uvidět půlku Rio de Janeira. Ze sítě se ozývá spokojené chrápání.
Tak žije seňor Luiz Musa, známý pod přezdívkou Maca, což je výraz pro tradiční indiánskou síť. Ta, ve které se seňor právě nachází, je přesně taková, jakou ji vyráběli indiáni Taíno. Bavlněná a pestrobarevná. Seňor Musa alias Maca, totiž nenávidí plážová a jiná lehátka, která se většinou nacházejí kolem bazénů u podobných vil. Vždycky říká, že si na podobných krámech jen zničí záda, jsou jen od toho, aby na nich vypadaly pěkně ženský. A hlavně, že do pořádný maky se vám stejně vejde lahev cachaçy i pěkná holka. Maca má vysokou pozici ve světě zločinu. Je Donem pro oblast Alemao, která je komplexem třinácti favel, kde žije přes sedmdesát tisíc lidí. Nad jejich osudy bdí jeho organizovaný gang, kterému místní většinou věří víc než policii a státu. Poskytuje jim ochranu, služby a drogy. Zajišťuje ale i komunikaci se státem, když se mu podaří uplatit nebo vydírat některé úředníky. Seňor sám pochopitelně v žádné z chudinských favel nebydlí a jeho síť drogových dealerů má obrat větší, než je rozpočet města.
Ze sítě se ozve zvonění mobilu. Chrápání přejde v nespokojené mručení a konečně chrčivé: „Olá“.
Chvíli je ticho. Najednou seňor Luiz vstane ze sítě, začne rychle mluvit a gestikulovat a zároveň chodit kolem bazénu. Náhlou změnu zaregistruje tmavovláska a znepokojeně sleduje jeho kroužení, které nevěstí nic dobrého.
„Não, idiota. Eu ligo em um momento,“ štěkne, zruší hovor, ale hned volá znovu. Opět se opakuje ohňostroj gest na cestě kolem bazénu. Zamáčkne hovor a odchází. Tmavovláska se zmůže jen na: „Co se děje, lásko?“
„Něco se podělalo v síti,“ utrousí mezi dveřmi, a je pryč.
„V tvojí věrné síti přátel?“ zeptá se Luciana. Odpovědi se nedočká a ulehne zpátky na lehátko.
*
Po dvanácti hodinách letu letadlo konečně zahájí klesání na Rio de Janeiro. Henry se snaží okénkem něco zahlédnout, ale vidí jen oblaka. Po pár minutách se situace změní a pod Henrym se objeví vlny Atlantiku, táhnoucí se pláže Copacabany a Ipanemy s nepřehlédnutelnou Homolí cukru pod horizontem. Letadlo se nakloní na druhou stranu a dá Henrymu ještě nahlédnou do změti pestrých ulic, a po pár minutách dosedá na svou přistávací dráhu, kde se už objevují letištní budovy a nápis: Galeão - Antonio Carlos Jobim International Airport. Podívá se na hodinky. Je 18:40 a slunce se kloní za obzor. Henry pokývá hlavou a tiše řekne: „Boa noite Rio, copak mi tu všechno asi chystáš?“
Henry vyšel do příletové haly, kde postávalo několik desítek hotelových šoférů se jmény na cedulích a hledal svoje jméno, ale Mr. Hrubeš nikde neviděl. Pak si všiml muže v saku, který držel ceduli, na které stálo Mr. Henry VIII. Asi vtípek od Boba, který mu zařizoval hotel. Henry si pomyslel, že alespoň někdo má smysl pro humor i v takovém maléru. A tak přistoupil k muži a řekl: „Hi, I‘m Henry.“ Muž se okamžitě rozzářil a spustil naučené uvítání.
„Welcome in Rio de Janeiro Mr. Henry.“
A za neustálého vypravování o skvělých službách hotelu dotlačil Henryho kufr až ke svému zaparkovanému tmavomodrému sedanu Toyota Corolla s nápisem Hotel Atlantico Star, kde jej pečlivě uložil a otevřel Henrymu zadní dvířka. Cestou šofér položil Henrymu konverzační otázku, na kterou Henry ale nedokázal hned odpovědět: „Are you here on business or on vocation?“
Po chvíli přemýšlení Henry odpověděl: „I'm here on business, but I'll be on vacation if I finish it successfully.“
To šoféra uspokojilo a pokračoval dál ve vychvalování hotelu, dokud nezastavili před jeho hlavním vchodem. Henry musel uznat, že hotel vybral Bob skvěle. Bylo to přímo strategické místo v centru, ve známé čtvrti Copacabana, a ani z hlediska architektury se nezdál Henrymu nezajímavý. Nechal se odvést do svého jednolůžkového apartmá, a po předání nezbytného spropitného padl na postel a usnul. Spal jako zabitý, dokud nezačalo do pokoje pronikat palčivé ranní slunce.
Henry vstal, vyšel na balkón a vychutnal si pohled, který se mu nabízel. Nad mnoha pestrými střechami byla v dálce jasně vidět socha Krista Spasitele. Henry směrem k ní, ale spíš pro sebe zamumlal: „Přeci nedopustíš, aby se jí tady stalo něco špatného.“
Pak se osprchoval, oblékl a sjel výtahem do recepce, ve které měla službu mladá pohledná Brazilka. Ta se na Henryho hned hřejivě usmála, a on si pomyslel, že má úsměvem široký snad jak celý Atlantik. Lehce zatřepala hustými černými vlasy a řekla: „Krásný den, pane, je něco, s čím vám pomoci?“
„Dobrý den, ehm, ano jistě, potřeboval bych objednat taxi.“
„Ó jistě, pane, teď ráno je skvělý čas začít poznávat město. Když se necháte zavést ke Corcovadu, uvidíte celé pobřeží,“ zvedla sluchátko a pokračovala, „takže, kampak to bude?“
Henry zrozpačitěl, chvíli nic neříkal a pak spustil: „U Ria je věznice?“…
*
Doktor Juliano Fabel, kterého Henrymu konzul doporučil, byl menší snědý muž kolem šedesátky ve velmi drahém obleku. Jeho advokátní praxi Henry bez problémů našel, protože byznys centrum, ve kterém se nacházela, patřilo k nejznámějším a nejokázalejším. Teď spolu seděli v jeho kanceláři a advokát Henrymu právě podal plnou moc k zastupování.
„Tak prosím tady to máme, na náš účet uhraďte prosím zálohu a pustíme se do toho.“
„Kdy bych mohl dceru vidět?
„To vám rád zařídím jako jednu z prvních věcí.“
Henry podepsal papíry a vrátil je zpět. Doktor Fabel zběžně zkontroloval podpisy na všech stránkách a pokýval hlavou. Nevypadal na kdovíjakého dravce, ale podle pověsti, která mu předcházela, byl jedním z nejúspěšnějších právníků ve městě.
„Pane doktore, mohu se vás ještě na něco zeptat?“
„Jistě, od toho tu jsem.“
„Zastupoval jste někoho poslední dobou v podobném případu?“
„Zastupování cizinců obviněných z přechovávání drog, je tu poměrně časté.“
„A měl jste nějaký podobný případ? A jak dopadl?“
„Podrobnosti vám sdělit nemohu, ale zastupoval jsem jednu vaši krajanku v podobné věci.“
„Ano?“
„Možná ten případ znáte z novin, byl dost medializovaný, což nebylo pro jeho průběh právě to nejlepší.“
„Myslíte tu Češku, co ji obvinili, asi před rokem, dokonce i z výroby drog?“
„Přesně tak.“
„A jak to vlastně celé skončilo?“
„No, tu výrobu jí neprokázali, ale jak má někdo drogy schované v zavazadle na letišti, tak je to nezvratný důkaz.“
„Aha, a jak to…“
„Jak to dopadlo? Dostala dva roky, po roce jsem přesvědčil soudce o změně na podmínku a vyhoštění.“
„No, takže alespoň tak.“
„Nebojte se, pane Hrubes, ve vašem případě se pokusíme zpochybnit vše od samého začátku. Drogy se našly v bytě, kde vaše dcera nebydlela sama. Nepřiznala se, tvrdí, že o ničem nevěděla, což sice asi přitíží jejímu příteli, ale pro ni budeme žádat zproštění viny. Zatím nevím, jaký kolega bude zastupovat toho Fábia, s tím se určitě sejdu. Také budu spolupracovat s vaší ambasádou v Brasilii.“
„Dobře, děkuji, tak snad je to nadějné.“
„Já tu ale vidím jiný problém.“
„Jaký?“
„Vaše dcera není, s prominutím, žádná chudinka, která pašuje drogy, protože potřebuje nutně peníze. Je to manažerka, dokonce v nadnárodní společnosti…
*
Ve vchodu stála dvojčlenná ozbrojená stráž. Ignácio jim něco rychle a muži se otočili na stále ještě roztřeseného Henryho. Jeden z nich řekl: „Hello Mr. Hrubes. Venku je zas mizerný počasí, že jo?“ Druhý se zasmál a požádal Henryho, aby rozpřáhl ruce. Po důkladné prohlídce kývl a ukázal směrem do chodby.
Ignácio dovedl Henryho k těžkým dveřím, kde opakoval svůj rytmický signál. Dveře se otevřely, Ignácio postrčil Henryho dopředu a dveře za ním zavřel.
Henry se rozhlédl kolem sebe. Byl v šeré místnosti a před ním za stolem sedělo několik mužů, další pak postávali v rozích místnosti a nebylo jim vidět do tváře. Najednou někdo rozsvítil stolní lampu, která ozářila tváře u stolu i několik samopalů, které na něm ležely.
„Já jsem Rodrigo a toto jsou všechno přátelé z milice. Tady nemusíte mít žádné obavy, jsme připraveni vám s vaším problémem pomoct. Posaďte se, prosím.“
Henry se sesunul do připraveného křesla a prudce oddychoval, někdo mu podal sklenici vody. Když ji naráz vypil, trochu se uklidnil, podíval se na Rodriga, který tady bezpochyby velel a řekl: „To jsem rád, po tom, co jsem tady dnes zažil, nepochybuji, že máte všechno pod kontrolou i jinde. Pak mi tedy prosím řekněte, jestli mi pomůžete.“
Muži se tlumeně zasmáli jeho projevu, ale Rodrigo je utnul gestem levé ruky, tou pravou pak ukázal na Henryho a suše mu sdělil: „Za určitých podmínek, ano. Víte, my jsme tady čestní muži a bojujeme s gangy, ale všechno má své náklady.“
Henry se potil ve svém křesle, někdo mu naštěstí dolil vodu, tak se rychle napil a pokýval hlavou. Rodrigo to přijal jako souhlas a pokračoval: „Dobře, dostaneme vaši dceru ven, než dojde k soudu, a zařídíme vám bezpečný odjezd ze země. Cena akce je sto padesát tisíc amerických dolarů.“
Henry, který se v té situaci vůbec necítil dobře, zas jen kývnul hlavou, otřel si čelo a zeptal se: „A podmínky?“
„50 % záloha, 50 % v den odletu.“
„Okey.“
„Okey,“ zasmál se Rodrigo a natáhl k němu ruku. Henry mu s ní chtěl potřást, ale pak si všiml, že v ní drží mobil a něco mu na něm ukazuje. „Tuhle aplikaci si stáhněte, je zašifrovaná. Přes ní vám dáme další instrukce. Dceru můžete jít s advokátem navštívit, ale jinak všechno ostatní už nechte na nás. Okey?“
„Okey,“ zopakoval znovu Henry, a nakonec se mu dostalo i potřesení rukou. Za ním se otevřely dveře, ve kterých ho už čekal Ignacio.
„Obrigado e adeus,“ zkusil se Henry rozloučit lámanou portugalštinou.
„Adeus senhor,“ zahučeli muži. No vida, řekl si Henry, už žádný smích, kdo je ochoten zaplatit takovou sumu za někoho z rodiny, směšný není.
*
…Marco se zrovna vracel z práce a čekal na autobus, když u něj zastavilo SUV s tmavými skly a Diego mu pokynul, aby nasedl. Marco si tiše sedl až ke dveřím a vůz vyrazil.
„Prachy?“ zeptal se věcně Diego.
„Víš, Diego,“ koktal Marco, „já je teď nemám.“
„Cože? Tvý zboží je už v oběhu.“
„Našel mi to šéf v práci.“
„Všechno?“
„Jo.“
„Vy jedete napůl, viď?“ zamračil se Diego a bolestivě stiskl Marcovy prsty.
„Nééé, aúúúú, pusť mě, prosím. Všechno mi sebral, ten parchant a asi to prodal sám.“
Diego mu uvolnil ruku ze sevření: „Seš kretén, mělo mě napadnout, že na tebe není spoleh. Jak se jmenuje ten tvůj šéf a kde bydlí?“
„Fábio Vieira a bydlí Avanida Atlantica 55.“
„Dobře, podívám se na něj, a teď vypadni.“ Strčil do Marca a ten vyskočil na chodník, kde vůz přibrzdil.
Několik dní se nic nedělo. To bylo pro Marca k nesnesení. Fábio mu sice občas z milosti dal trochu cracku, ale o penězích se s ním odmítl bavit. Po třech dnech už Marco nevydržel ani doma, ani v práci. Jinam už nechodil, jen se vlekl tam a zpět a zdálo se mu, že se musí něco stát.
Marco se šine po chodníku kolem pláže a přemýšlí, jak by si usmířil Diega, aby dostal zas nějaký crack, alespoň pro sebe. Najednou u něj přibrzdí auto s tmavými skly, ze kterého vykoukne Diego a řekne jen: „Nasedni.“
Marco poslušně vleze do vozu, který odpálí od chodníků a míří za město. Marco se třese, není mu dobře a má strach.
„Tys to teda dobře posral, brácho,“ zahlaholí Diego.
„Já vím,“ špitne Marco, „kdybych to moh ňák napravit.“
„Možná jo, něco pro tebe mám,“ řekne Diego a vytáhne balíček. Marcovi zasvítí oči.
„Dáš mi ještě jednu šanci, že jo? Já už určitě nic nepodělám,“ říká rychle Marco a mačká podávaný balíček oběma rukama.
„Můžeš vyzkoušet, jestli je to zboží OK,“ usměje se blahosklonně Diego a podá Marcovi skleněnou trubičku a zapalovač. Ten je dychtivě uchopí a začne vtahovat kouř cracku. Za chvíli se sveze na sedadlo. Diego mu rychle sebere balíček a zabalí do kapesníku, aniž by se ho dotkl. Z tašky ale vyndá jiný, který mu strčí do kapsy.
„Pořádně tu vyvětrej, trochu jsem mu to vylepšil,“ houkne Diego na šoféra.
Auto zastaví a Diego s šoférem vytáhnou Marca ven a položí ho na zem. Vedle silnice roste pár palem a za nimi je jen sráz a rokle. Na jejím okraji Diego pokyne šoférovi a ten skopne tělo dolů. Je slyšet několik nárazů, a pak dunivá rána. Diego pokývá hlavou: „Chudáček zhulená ani neví kam to zase spadnul. Jo hochu, ani my už nesmíme nic podělat.“
„Ten už je v crackovým ráji. Je tam víc než deset metrů a samý šutry,“ poznamená šofér. Jdou zpátky do auta a rychle odjíždějí.
*
…Na stropě se naráz rozsvítí všechny zářivky, ozývají se povely a bušení do dveří cely. Ženy se probouzejí a snaží se sklidit rohože do kouta místnosti. Dovnitř vběhlo hned pět dozorkyň. Pavlína si stačila všimnout jen té, co přiběhla až těsně k nim. Je to menší zavalitá žena s širokými rameny a přísným výrazem. V ruce drží dlouhý obušek a stále opakuje: „Rápido, rápido!“
A popohání je ke dveřím. Pavlína se tázavě podívá na Kate. Ta se jen ušklíbne: „Morning routine, honey.“
Obě popadnou igelitky se vším, co momentálně mají a jdou k východu. Dozorkyně je naženou z chodby do společných sprch a zabouchnou dveře. Za nimi jsou na oprýskaném stole připraveny malé kousky mýdla a plátěné ručníky. Pavlína ze sebe rychle shodí triko i tepláky, co ji poslal Henry, a vrhne se do jedné z volných sprch. Snaží se ze sebe smýt všechnu tu špínu, zatuchlost a potupu, kterou zažívala poslední dny. Pořádně si to užívá i s vlastním šampónem, ale za chvíli se na ní už tlačí robustní černoška, tak raději vycouvá a začne se utírat plátěným ručníkem.
„Jsi si jistá, honey, že to není hadr na podlahu?“ směje se Kate, ale Pavlína jen mávne rukou: „Aspoň něco, když jsem byla na cele sama, nikdy mě sem nevzali.“
Kate po těch slovech dojde humor a jen řekne: „Nejradši bych to tu celý vyhodila do povětří.“
Ozvou se opět povely a rány do dveří, které se hned otevřou. Dozorkyně vběhnou mezi ženy a nutí je oblékat se za pochodu ven na chodbu. Z té je pak tlačí do další místnosti, ve které jsou lavice a stoly s plechovými hrnky. Na každém stojí obří hrnec, ze kterého služba nabírá vězeňkyním čaj naběračkou. Mezi stoly procházejí ženy v zástěrách a rozdávají pečivo z železného vozíku.
Jedna z nich se přitočí k Pavlíně a zašeptá: „Chceš colu, džus nebo víno, můžu ti přinýst, jestli máš pět babek.“
Pavlína udiveně kývne: „OK, tak colu.“
Žena zmizí a za moment, za neustálého rozhlížení, Pavlíně předá velký plecháč s tmavou tekutinou a vytrhne ji z ruky připravenou bankovku.
„Jsi tu první den, honey, a už takovej VIP servis,“ komentuje to Kate.
„Asi i v takový díře poznaj manažerku, ne?“ usměje se Pavlína a zvedne hrnek ke rtům.
„Don't drink it!“ vykřikne jiná žena v zástěře a strčí do Pavlíny, až se jí všechen nápoj vylije na stůl.
„Proboha proč?“ vykřikne Pavlína, „dala jsem za to majlant.“
Žena se k ní nakloní a pošeptá: „Vypití by tě stálo víc, holčičko. Já jsem Dora z milice, tvůj táta nám zaplatil, tak tě chráníme.“
A než se udivená a nechápající Pavlína vzpamatovala, je pryč.
Pavlína se vrhla k nejbližší dozorkyni a zakřičela: „Kde je ta ženská, co mi přinesla colu? Chtěla mě zabít.“
Dozorkyně ji ale tvrdě odrazí, až spadne zpátky na lavici a zasyčí: „Nic takovýho se tady nepodává, jasný?“
Pavlína se podívá vyjeveně na Kate. „One more coke, honey?“ procedí Kate.
*
Dan sedí v autě a nervózně poťukává prsty do volantu, když v mobilu cinkne zpráva: 277: 3571. Dan zapne vysílačku a stručně řekne: „Je to tam. Jedu!“
Nastartuje motor a vyrazí směrem na Belford Roxo. Protože čekal nedaleko, během deseti minut už parkuje před otlučenou stanicí pro příměstské vlaky a hrne se dovnitř. Bezdomovec stále hibernuje na stejném místě a v hale nikdo není. Dan dojde až k boxům, zkontroluje si čísla z mobilu a vyťuká kód na boxu číslo 277. Dvířka povolí a Dan vytáhne stříbrný bezpečnostní kufřík. Opatrně se rozhlédne a vykročí směrem k východu.
Z ulice se najednou ozve ohlušující rána a bezdomovec vyskočí ze země. Dan se rychle přikrčí, a pak vytáhne revolver a vyběhne ven. Jeho Mercedes hoří. Následuje další ohlušující výbuch, než se úplně rozpadne. Dan skočí za roh stanice a rozhlíží se po původci. Přiřítí se k němu velký černý Hummer a dva chlapíci se mu snaží pomáhat dovnitř. Dan uklouzne a snaží se rychle se sebrat z chodníku! Vypitá whisky se na něm už projevuje. Zpoza rohu se ozve střelba a na druhé straně stanice zastaví terénní Ford, čouhají z něj hlavně samopalů, ze kterých se nepřetržitě střílí. Dan se schovává za kola Hammeru. Jeden z chlapíků sbírá kufřík ze země a hází ho dovnitř vozu. Dan leží pod autem a kolem něj prší kulky. Stahuje se úplně až dozadu za zadní kola a neodváží se vystrčit nos.
Do ulice před stanici vjíždí několik houkajících policejních vozů. Uvnitř Hummeru se ozve cvaknutí a z kufříku na peníze se vyvalí dusivý dým. Celá posádka vyskakuje ven a chce se prostřílet proti policejním vozům. Dan se snaží odplazit dovnitř stanice a zmizet. Chvíli se mu to daří, ale pak ucítí několik štípnutí, chce se ještě pohnout, ale ztuhne na místě a z úst se mu valí krev.
Přijíždějí další policejní vozy a vyskakující policisté nelítostně střílejí do odstaveného Hummeru a jeho posádky.